Jak ustát roli "psychologa za křeslem", aniž by tě to vysálo
Jako kadeřník nebo kadeřnice nejsi „jen“ člověk, co stříhá a barví. Klienti si s tebou často povídají o vztazích, dětech, práci, nemocích, někdy o hodně těžkých věcech. Jsi jim blízko, dotýkáš se jich, trávíš s nimi hodinu i víc. A tak se z tebe mimoděk stává „psycholog za křeslem“.
Tohle může být krásná, ale zároveň vyčerpávající část práce. Dobrý posluchač přitahuje lidi – ale bez hranic hrozí, že tě to časem semele. Níž najdeš praktické tipy, jak si zachovat lidskost a empatii, ale zároveň se nenechat vysát.
1. Uvědom si: nejseš terapeut, a je to v pořádku
První krok k úlevě je přijmout fakt, že:
- nejsi psycholog,
- nejsi zodpovědný/á za emoce a životní rozhodnutí klientů,
- můžeš být podpůrná osoba, ale ne zachránce.
Tohle nastavení hlavy ti umožní naslouchat bez pocitu, že musíš „vyřešit“ jejich život. Klient si často stejně nejvíc pomůže tím, že se prostě vypovídá.
Můžeš si to v sobě přenastavit třeba takto:
- „Jsem tady, abych vytvořil/a příjemný a bezpečný prostor, ale jejich problémy nejsou moje povinnost ani vina.“
- „Můj úkol je dobře ostříhat a být lidská, ne zachraňovat svět.“
2. Stanov si vnitřní hranice: co ještě unesu a co už ne
Ne všechny typy sdílení jsou pro každého. Někdo zvládne poslouchat o rozchodech, ale ne o nemocných dětech. Někdo nesnese detailní popisy nemocí. Je důležité vědět:
- Jaká témata mě nejvíc vyčerpávají?
- Po kterých klientech jsem psychicky úplně hotový/á?
- S kým se mi mluví dobře a kdo mě „drtí“?
Zkus si je klidně sepsat:
- Témata, která zvládnu (běžné starosti, vztahy, práce…)
- Témata, která jsou pro mě moc (těžké deprese, smrt, násilí, detailní zdravotní stavy…)
Když si to pojmenuješ, bude se ti snáz nastavovat komunikace – nebudeš si tolik vyčítat, že nějaké věci prostě nedáš.
3. Jak naslouchat, ale nebrat si to domů
Empatické naslouchání není o tom, že prožiješ všechno s klientem. Je o tom, že:
- dáváš pozornost,
- uznáváš jeho pocity,
- ale uvnitř si držíš odstup.
Pomoci mohou tyto drobné triky:
„Skleněná stěna“ v hlavě
Představ si, že mezi tebou a klientem je průhledné sklo:
- slyšíš, vidíš, reaguješ,
- ale jeho emoce neprojdou úplně k tobě dovnitř.
Přepínání pozornosti
Když klient mluví o něčem těžkém, část rozhovoru zaměř na právě prováděnou službu:
- techniku střihu nebo barvení,
- detaily práce (úhel nůžek, přechod barvy, tvar střihu…).
Není to bezohledné – naopak. Děláš dobře svou práci, jsi přítomný/á, ale nenecháš se úplně vtáhnout do tragédie.
4. Věty, které dávají podporu, ale nestahují tě do role terapeuta
Hodí se mít v zásobě neutrální, empatické věty, které neotevírají další hluboké témata.
Empatické, ale bezpečné reakce:
- „To zní fakt náročně.“
- „Dokážu si představit, že tě to hodně bere.“
- „Chápu, že to asi není jednoduchá situace.“
- „Je vidět, že se s tím opravdu pereš.“
Když už je toho moc nebo je téma těžké:
- „Tohle je fakt vážná věc, možná by ti pomohlo probrat to s někým, kdo se tím zabývá profesionálně.“
- „Nerad/a bych ti radil/a v tak citlivé věci, nejsem na to odborník. Ale můžu tě podpořit v tom, že si najdeš někoho, kdo ti s tím pomůže.“
- „Jestli to máš potřebu víc řešit, třeba psycholog by ti dal víc prostoru a nástrojů, než co můžeme zvládnout tady v salonu.“
Tím dáš uznání, ale nepřevezmeš za klienta odpovědnost.
5. Jak zdvořile utnout příliš osobní nebo toxické sdílení
Někdy klient:
- „vylejvá“ agresi, pomlouvá, je vulgární,
- nebo se neustále točí v dramatu a tobě už to leze na nervy.
Máš právo rozhovor jemně nasměrovat jinam.
Příklady, jak změnit téma:
- „Hele, zkusme chvilku myslet na něco příjemnějšího – jaká barva tě teď láká?“
- „Rozumím, že tě to štve. Ať taky přejdeme na něco lehčího – byl/a jsi někdy s tímhle účesem nespokojený/á?“
- „To je docela silný téma… Nechceš na chvíli vypnout a jen si to tady užít?“
Když je klient hodně toxický (např. xenofobní nebo agresivní řeči):
- „Upřímně, tohle se mi poslouchá dost těžko. Radši bych zůstala u neutrálních témat.“
- „V salonu se snažíme mít spíš příjemnou atmosféru, pojďme tohle téma nechat stranou.“
Je naprosto v pořádku chránit vlastní prostor.
6. Nastavit si „nepovídací režim“ je taky možnost
Někteří kadeřníci volí styl, kdy dávají klientovi prostor nemluvit – a často to klienti ocení.
Můžeš to uvést třeba takto:
- „Jestli chceš, můžeme si povídat, ale klidně si tady i jen odpočinout v tichu.“
- „Někteří klienti u mě rádi úplně vypnou a moc nemluví, je to i tvoje varianta, když budeš chtít.“
Tím si vytváříš atmosféru, kde není povinnost pořád řešit osobní věci.
7. Péče o sebe po směně: jak si „spláchnout“ cizí emoce
Když skončíš den plný historek, rozchodů a dramat, je důležité nezavřít salon a jít dál jako nic. Tělo i hlava potřebují očistu.
Zkus si vytvořit svůj rituál po práci:
- Krátká procházka bez mobilu, než sedneš do auta/MHD.
- Dvě tři hluboká nadechnutí u otevřeného okna a vědomé „pustím to, co není moje“.
- Sprcha doma s představou, že z tebe „odtékají“ cizí starosti.
- Napsání si pár vět: Co mě dnes rozhodilo? Co mi naopak udělalo radost?
A taky dlouhodobě:
- aspoň jeden den v týdnu opravdu volno,
- koníčky, kde jsi jen „ty“, ne kadeřník/kadeřnice,
- dostatek spánku (unavený člověk vsákne cizí emoce mnohem rychleji).
8. Kdy už je toho moc: signály, že tě role „psychologa za křeslem“ vyčerpává
Zpozorni, když:
- se ti nechce do práce, i když tě stříhání samotné baví,
- si klientovy příběhy přehráváš doma dokola,
- máš po práci pocit, že jsi „prázdný/á“,
- nedokážeš vypnout, horší spánek, podrážděnost,
- máš chuť klientům „utéct“ nebo být nepříjemný/á.
To jsou červené vlajky, že:
- potřebuješ přísnější hranice v konverzacích,
- možná by ti pomohl rozhovor s vlastním psychologem, koučem nebo supervizorem,
- nebo změna režimu (méně hodin, pauzy mezi klienty, jinak poskládaný den).
Není to slabost, ale profesionální zodpovědnost vůči sobě.
9. Krátká „první pomoc“ do náročného dne
Když už jsi v tom a máš „těžký den za křeslem“:
1. Mezi klienty se na 30–60 sekund zavři do zázemí.
2. 3× se zhluboka nadechni nosem, vydechni ústy.
3. V duchu si řekni: „Tohle není můj příběh. Dělám, co můžu, ale patří to tomu člověku, ne mně.“
4. Protřes ruce – jako kdyby sis chtěl/a „setřást“ napětí.
5. Vrať se ke křeslu s vědomím: teď jsem tady hlavně jako profesionál/ka péče o vlasy.
10. Můžeš být lidský/á a empatický/á – i bez vyčerpání
Role „psychologa za křeslem“ je často důkaz, že ti lidi věří. To je obrovská hodnota a kompliment pro tebe jako člověka i profesionála.
A zároveň:
- máš právo chránit si své hranice,
- máš právo říct si v hlavě „dost, tohle už neunesu“,
- máš právo odkazovat na odborníky, když je to nad tvé síly.
Empatie není o tom se obětovat – je o tom být lidský, ale nezapomenout na sebe.
Jak ustát roli "psychologa za křeslem", aniž by tě to vysálo
Tohle může být krásná, ale zároveň vyčerpávající část práce. Dobrý posluchač přitahuje lidi – ale bez hranic hrozí, že tě to časem semele. Níž najdeš praktické tipy, jak si zachovat lidskost a empatii, ale zároveň se nenechat vysát.
1. Uvědom si: nejseš terapeut, a je to v pořádku
První krok k úlevě je přijmout fakt, že:
Tohle nastavení hlavy ti umožní naslouchat bez pocitu, že musíš „vyřešit“ jejich život. Klient si často stejně nejvíc pomůže tím, že se prostě vypovídá.
Můžeš si to v sobě přenastavit třeba takto:
2. Stanov si vnitřní hranice: co ještě unesu a co už ne
Ne všechny typy sdílení jsou pro každého. Někdo zvládne poslouchat o rozchodech, ale ne o nemocných dětech. Někdo nesnese detailní popisy nemocí. Je důležité vědět:
Zkus si je klidně sepsat:
Když si to pojmenuješ, bude se ti snáz nastavovat komunikace – nebudeš si tolik vyčítat, že nějaké věci prostě nedáš.
3. Jak naslouchat, ale nebrat si to domů
Empatické naslouchání není o tom, že prožiješ všechno s klientem. Je o tom, že:
Pomoci mohou tyto drobné triky:
„Skleněná stěna“ v hlavě
Představ si, že mezi tebou a klientem je průhledné sklo:
Přepínání pozornosti
Když klient mluví o něčem těžkém, část rozhovoru zaměř na právě prováděnou službu:
Není to bezohledné – naopak. Děláš dobře svou práci, jsi přítomný/á, ale nenecháš se úplně vtáhnout do tragédie.
4. Věty, které dávají podporu, ale nestahují tě do role terapeuta
Hodí se mít v zásobě neutrální, empatické věty, které neotevírají další hluboké témata.
Empatické, ale bezpečné reakce:
Když už je toho moc nebo je téma těžké:
Tím dáš uznání, ale nepřevezmeš za klienta odpovědnost.
5. Jak zdvořile utnout příliš osobní nebo toxické sdílení
Někdy klient:
Máš právo rozhovor jemně nasměrovat jinam.
Příklady, jak změnit téma:
Když je klient hodně toxický (např. xenofobní nebo agresivní řeči):
Je naprosto v pořádku chránit vlastní prostor.
6. Nastavit si „nepovídací režim“ je taky možnost
Někteří kadeřníci volí styl, kdy dávají klientovi prostor nemluvit – a často to klienti ocení.
Můžeš to uvést třeba takto:
Tím si vytváříš atmosféru, kde není povinnost pořád řešit osobní věci.
7. Péče o sebe po směně: jak si „spláchnout“ cizí emoce
Když skončíš den plný historek, rozchodů a dramat, je důležité nezavřít salon a jít dál jako nic. Tělo i hlava potřebují očistu.
Zkus si vytvořit svůj rituál po práci:
A taky dlouhodobě:
8. Kdy už je toho moc: signály, že tě role „psychologa za křeslem“ vyčerpává
Zpozorni, když:
To jsou červené vlajky, že:
Není to slabost, ale profesionální zodpovědnost vůči sobě.
9. Krátká „první pomoc“ do náročného dne
Když už jsi v tom a máš „těžký den za křeslem“:
1. Mezi klienty se na 30–60 sekund zavři do zázemí.
2. 3× se zhluboka nadechni nosem, vydechni ústy.
3. V duchu si řekni: „Tohle není můj příběh. Dělám, co můžu, ale patří to tomu člověku, ne mně.“
4. Protřes ruce – jako kdyby sis chtěl/a „setřást“ napětí.
5. Vrať se ke křeslu s vědomím: teď jsem tady hlavně jako profesionál/ka péče o vlasy.
10. Můžeš být lidský/á a empatický/á – i bez vyčerpání
Role „psychologa za křeslem“ je často důkaz, že ti lidi věří. To je obrovská hodnota a kompliment pro tebe jako člověka i profesionála.
A zároveň:
Empatie není o tom se obětovat – je o tom být lidský, ale nezapomenout na sebe.